Julius Kugy: Ze života horolezce

Ukázky z knihy Ze života horolezce (v češtině vyšla v Praze 1943, z němčiny přeložil Dr. F. Kroutil), převzato ze stránek horolezeckého oddílu Loko Liberec, přesněji ze stránek Metodika.

Autor knihy se narodil r. 1858 v Terstu a v horách lezl od druhé třídy gymnázia do r. 1918. V roce 1924 napsal v předmluvě své knihy: "Hory mne ještě volají. Slyším jejich hlas, když bdím, slyším jejich hlas i za snů plných touhy." ...."Vždy mne trochu mrzel výraz "horský sport". Nevyhledávejme horu jako lezecké nářadí, hledejme její duši!"

Sestup z Jalovce v Julských Alpách

Všechny nás spojovalo lano. Jako vždy na takových nebezpečných místech šlo to dolů mnohem pomaleji než nahoru. Měli jsme za sebou asi třetinu střechy, když se přítel obrátil a tázal se mne, zda stojím bezpečně. On prý se v tomto okamžiku necítí tuze jistě. Zavolal jsem, že se může klidně spolehnout na mé lano, a napjatě jsem jej pozoroval. V okamžiku, když jsem uzřel, že ztratil oporu a že klouže dolů, napjal jsem se smíchem a u vědomí jistoty lano. Zčista jasna celá strmá ledová plotna, na které jsem stál, odprýskla pod váhou mého těla a já ztratil oporu. Nohy mi vyjely do vzduchu a pak jsem se převrátil na záda. V nejbližší vteřině by naše váha strhla celou společnost do hlubiny. Problesklo mi hlavou, že jsme ztraceni. V tu chvíli, která rozhodla o životě nás všech, ucítil jsem zezadu již za pádu rázné trhnutí lanem. Jože stál v železech na suché skále a ze vší síly se opřel. To mi na okamžik poskytlo oporu, bleskurychle jsem se obrátil, zachytl se skal a udržel sebe i přítele. To vše se událo mnohem rychleji, než se dá povědět. Odehrálo se to nehlučně v několika vteřinách. Postaviv se znova na nohy, uzřel jsem pod sebou Oitzingerův obličej. Byl bílý jak stěna. Zdola se mne užasle tázal přítelův hlas, zda jsem také spadl. Visel bezpečně a za malou chvíli i on se postavil na nohy. Muž i lano vykonali svou povinnost ve všech směrech. Když ke mně sestoupil Jože, chvěl se ještě úlekem na všech údech. Dlouho jsme tiše stáli, zírali do světa, ozářeného sluncem a těšili se, že jsme se vlastně po druhé octli na světě.

Neplánovaný bivak při sestupu z Razoru

Nastal hluboký soumrak, když jsme se vrátili k sedlu Križe. Za překotného sestupu tehdy ještě nezajištěnou Križskou stěnou překvapila nás noc, my se zmýlili, pustili se příliš doleva a nakonec se v hluboké tmě zamotali do krajně strmých skal. Vtiskli jsme se do úzké skalní jeskyňky a vysoko nad černou propastí strávili chladnou, mrazivou noc. Neměli jsme již proviantu. Sbíral jsem tehdy brouky pro jednoho známého a v batohu měl velkou láhev plnou lihu a vrchovatě nacpanou brouky. Asi o půlnoci se Rogar, drkotaje zuby, obrátil na mne s prosbou, abych mu dal hlt kořalky. "Nemám!" děl jsem lítostivým hlasem. "No přece," odvětil, "v láhvi s broučky!" Myšlenka velkolepá a prostá zároveň! Podal jsem mu láhev a se smíšenými pocity přihlížel, jak si řádně přihnul. Dělá prý to moc dobře, mínil a mně se opravdu zdálo, že nyní lépe vzdoruje chladu a že se mu mysl povznesla. Mnou to klepalo zběsileji a zběsileji, dostavilo se pokušení, přemohl jsem ošklivost a rovněž si hltl. Pálilo to pekelně, ale po tom loku i já zíral do světa zmužileji a cítil krev živěji kolotat. Potom přišel na řadu on. Pak já. Nožičky ubohých broučcích mrtvolek nás lechtaly na rtech. Hrůzostrašná pitka!

Rogar počal třeštit. Na naší téměř kolmou stěnou svítil měsíc a bíle ozařoval v hloubce skaliska, trčící z černé kosodřeviny na dně doliny. Rogar si myslil, že jsou to pochodně. Prý je na cestě záchranná výprava a přichází nás hledat. ....... Dlouho to trvalo, než se mi podařilo jej přesvědčit, že se mýlí. Líh byl vypit.

Polemika o významu spolkaře v horách

Miluji čisté skály. Ujme-li se několik "přátel hor", sdružených v nějaký turistický spolek, tuze láskyplně horského zákoutí, vede to mnohdy k velmi trapným výsledkům. Zákoutí jsme kdysi viděli panensky neporušené a v původní drsnosti. Vrátíme se a nacházíme "Müllerovy studánky" a "Schulzovy stezky", "Amálčiny výšinky" a "Filosofská sedána". Horské zákoutí je "objeveno" a "otevřeno". Tážete se s údivem, čímpak je ten Müller či Schulze v těchto horách a úzkostlivě se ohlížíte, zda někde za stromem nečíhá Amálie či dokonce filosof. Není však pochybnosti, tabulky a nápisy nás poučují, že jsme se dopustili naivní chyby a chtěli hledat, vidět a milovat porodu. Přehlédli jsme nejdůležitější, význam spolkaře v horách! Vždyť on jim teprve udílí vyšší svěcení. Namáhavě jsme si hledávali cesta podle drobných značek jsme poznávali, kudy vedou. Nyní nacházíme nepřetržité řady červených pleskanců. Postačí, když hledíme na ně, na horu se dívat nemusíme. Ba, prý jsou případy v našich Alpách, že pod samým značkováním ani horu nevidíte. Skýtá to výhodu, že mašírujeme jak při postrku. Ulehčí nám to hledání a špekulování. Běda nám, jestliže jsme kdysi milovali takové horské zákoutí. Copak chrabrému spolkaři záleží na úzkostném výkřiku naší duše? Plácne červenou barvu na místa, která nám byla svatá, a svou štětkou nás nemilosrdně zasáhne doprostřed srdce. Libuje si hovořit mnoho a zřetelně, zvláště tam, kde je máloco říci a kde se nikdo neptá. Na rozcestí si občas dovolí malý žert, nechá nás na pochybách, zda doprava či doleva. Když jsme však zamířili na správnou cestu, po chvíli hromadí značku za značkou a zapřísahá nás, abychom jej neopustili ani tehdy, když k tomu nemáme nejmenšího důvodu. "Vizte, to je cesta do pastvin", poučuje nás a pracuje se zdvojenou horlivostí, neboť nyní mluví k lidem i k milému dobytku. Často klade své značky hluboko na zem a proud "horolezců", sledujících se skloněnou hlavou a hledajícími zraky, má pak do sebe cosi nevýslovně stísněného a utrápeného. Zda ještě uzří oni ubozí trpitelé věčné světlo výšek? A naopak v zimě, kdy krátký den nutí ke spěchu, často bychom potřebovali, aby tu a tam na kritickém místě byl skromný ukazatel. Značkování však leží hluboko pod sněhem. Střez se proto kasty, pro kterou horská radost vykvétá z hrnce s barvami. Nezamiř do jejich cest! Jsou to cesty malicherných a ubohých lidiček!

Jsou-li oni "přátelé hor" muži velehor, prošpikují skály železnými skobami, že pak vyhlížejí žalostněji než politováníhodné tělo svatého Šebestiána, a opředou je lany, u nás raději drátěnými než konopnými. Snad proto, že drátěná lana zanechávají na rukou palčivější vzpomínky. Pak vezmou spolkové kamarády a zástupy známých, určitě více nepovolaných než povolaných, a štvou je do vrchu po skobových řadách, až visí plni úzkosti mezi nebem a zemí, vzývají všechny svaté, dušují se: "Po prvé a již nikdy!" a proklínají tuto nejstrašnější horskou turu svého života. Kdo má z toho prospěch? ... Tak byly učiněny schůdnými některé z cest, které jsem objevil v Julských Alpách. Nejbolestněji se mne dotklo zajištění mé přímé cesty na Montaž ze Zajzery. Ani mne neuznali za hodna se mne dotázat! Tak rád bych opět navštívil rozhodující místa z onoho velkého dne, ale s tímhle jsem se nikdy nesmířil. Nechtěl jsem vidět "cestu po skobách". Za přáteli hor, nesoucími kbelík barev, za lidmi s majzlíkem, železnými skobami a drátěnými lany rád přiharcuje halekající dav. Přeje si obhospodařovaných ochranných chat, lépe řečeno vysoko položených hotelů, či řečeno zcela otevřeně, přeje si alpských hospod. Jeho myšlenkou a snem je pivo.

Z výstupu na Montaž

Bylo to lezení, kde nelze nic nazvat snadným, neboť úžasná exposice předpisuje každému z družiny nejvyšší míru odpovědnosti. Potom nás pojal mělký, strmý žleb a obloukem dovedl napřed doprava, pak silněji doleva na úzké římsy a na suťový balkónek, nad nímž se strmá stěna pjala do velké výše. Mžikem jsme si uvědomili, že stojíme před velmi vážným a snad rozhodným místem. A hle, tu k nám dolehly tiché, zbloudilé zvuky rozhoupaných zvonů. Na Svatých Višarjích vyzváněli poledne, V zápalu boje jsme zapomněli na čas. Jaký to byl obraz, když naši lidé sňali klobouky a chvíli setrvali s hlavou skloněnou k Svatým Višarjím v pokorném mlčení! Božský, vroucí, velebný mír se vznášel nad stěnami, zbožně a pokorně naslouchala celá příroda. Stáli jsme u pověstného místa, jež bylo později nazváno "passo Oitzinger". Doleva vede strmá hrana pilíře. V první třetině výšky stěny se rýsuje vodorovná, úzká, dolů nachýlená Lišta. Nad ní začíná úzká a mělká trhlina, jež, jak se zdá, umožňuje velmi strmý výstup k širší, vrchní římse v druhé třetině stěny. Vše téměř svislé nad strašlivými propastmi. Bylo nutno dosáhnout spodní římsy, přejít několik kroků doprava a trhlinou vylézt k honí římse. Snazší cesty nebylo a Oitzinger se s chutí pustil do práce. Počínal si s překotným spěchem, ani batoh neodložil, ač jsem jej k tomu vybízel. Když se v trhlině propracoval tak vysoko, že mu k hořejší římse nechybělo ani půldruhého metru, vzkřikl dolů, že nemůže dál, že mu vadí batoh. Zavolal jsem, ať sleze dolů. Visel však tuze nejistě a opět mu překážel batoh v nutném malém obratu. Bál se, že spadne. I vzkřikl jsem rychle na něho, ať batoh shodí. Ani to nemohl. "To poletím s ním!" zalehlo shůry a hlas se mu již zachvíval zoufalstvím. Viděli jsme strašlivé nebezpečí. Visel mezi nebem a zemí a nemohl ani vpřed ani vzad. Lano, k němuž byl přivázán, držel jsem co možná zajištěno, ale jediný výčnělek, který byl po ruce, byl tuze malý a nejistý. Oitzinger stál již vysoko nade mnou a stěží bych jej mohl udržeti. Strhl by mne do propasti. Rychlé dorozumění s Jožem. Zespodu nebylo pomoci. Musil se stůj co stůj dostat nad Oitzingera. Již se vymrštil, pružný jak kočka, vzhlédl s divokou rozhodností na hranu pilíře a zmizel za ní. Trvalo to dlouho, nekonečně dlouho. Kdyby se mne někdo otázal, tu bych musil říci, nejméně dvacet minut, snad půl hodiny. Oitzinger se statečně držel. Pronesl jsem k němu několik uklidňujících slov, kdykoli pronikl dolů stísněný výkřik netrpělivosti či bez naděje, zaklesl se do skal co možná nejpevněji, dával pozor na lano a pečlivě propočítával všechny možnosti, kdyby došlo k pádu. Po Jožovi nebylo ani vidu, ani slechu. "Už nemohu!", řekl několikrát Oitzinger a s hrůzou jsem se díval, jak se mu nohy počaly třást. A hle, kamínek! Jože se potichu objevil nad námi. Vykonal mistrovský, pohádkový kousek. Nikdy již nebudou zlezena ona místa. Rychle svlékl kabát, připevnil k němu opasek a konec spustil k Oitzingerovi. Tomu se podařilo posledním zbytkem sil opasek nouzově přivázat k lanu, Jože zatáhnul a v mžiku ležel vyčerpaný Oitzinger na horní římse.

I samotného Mummeryho jsem jednou náhodou uviděl. Přecházel jsem s Alexandrem Théodul a tu právě jel nahoru k hotelu Schwarzsee jakýsi dlouhý Angličan. Vyjímal se na mezku svrchovatě nerytířsky, hrbil se jako kočka, prohýbal hřbet a jeho nohy tak tak že nedrkotaly o zem. Jezdec na mezku, třímající pikl, připadal mi směšným. "Co je to za žalostníka?" ptal jsem se Alexandra, jehož velmi srdečně zdravil. "To je Mummery," pravil Burgener, "leze lépe než já."Prosil jsem v duchu a s upřímnou lítostí toho skvělého horolezce, který již nám zmizel z dohledu, aby mi odpustil onu nepotrefenou kritiku. Odnášel jsem si ponaučení, že není zapotřebí, abychom v potu tváří na zaprášených horských stezkách vystavovali na odiv, že jsme horolezci.

Zpět na Kalima

[ KALIM | CESTY | HORY | LYŽE | OBRÁZKY | RŮZNÉ | OHLASY | SVĚT ]
(c) 1998-2017 .:. Kalim .:. Ze života bývalého horolezce .:. kalim@seznam.cz