Času do odjezdu je dost. Sedím u plotu a čekám na bráchu. Doma v Ostravě jsem do poslední chvíle nevěřila, že se sem do Olomouce dostaneme, ale opak je pravdou. Jeli jsme autem přes Bílovec, Fulnek, Libavou a nic. Cestou bylo jen uschlé blátíčko a tak. Sedím, za mnou rachotí čerpadlo, které saje vodu z nádraží, někde přede mnou štěká pes a ne a ne přestat. Jako by lidé věděli, že tu budu dlouho čekat, plánovaný odjezd 18. 30, tak si tu dvě člověčice nechaly kola a ať je pohlídám, že se za chvíli vrátí. Taky jsem se ptala takového staršího pána s jezevčíkem na to, kolik je hodin. Věta první: ”Dobrý den, prosím Vás nevíte kolik je hodin?” Odpověď: ”Co?” Věta druhá: ”Prosím Vás nevíte kolik je hodin? ”Odpověď: ”Cože?” Věta třetí, doprovázená gestikulací, která je velmi názorná: ”Kolik je hodin?” Odpověď: ”16. 55”. Nevím, jestli ten děda byl nedoslýchavý nebo je to tím čerpadlem nebo štěkajícím psem nebo vrtulníkem co právě přeletěl.
No konečně, bráška se mi vrátil, že prý už našel to pravé místo odkud se odjíždí. No jo, ale já tu hlídám ty kola. Šel si tedy koupit něco na zub a mezitím si ty člověčice vyzvedly kola, jak se vrátil, mimochodem s vonícím, přímo slinotvořícím sáčkem a my se přesunuli za hotel Sigma. Pojedli jsme, napili se, no no, jen dobré vody. Vytáhla jsem si z batohu věci do autobusu. Tak tu tak leží můj batoh na něm sedím a vedle taška do autobusu, z druhé strany karimatka a píšu. Bráška taky sedí na svém batohu v místě, kde je spacák a čte. Asi Reflex či co. Kolem na parkovišti lze vidět několik človíčků s bágly a koly, ale stále je to málo. Tak se čeká a já teď přestávám psát, neboť jdu na nádraží na wc za 2, - Kč a umytí rukou 1, -Kč, jó, voda je teď drahá.
Přináším nové zprávy. Před hotelem je taky několik lidí, ale autobus ne a ne přijet. Přede mnou na cestě se zastavila holčička na koloběžce s dlouhými copánky. Kouká se na nás a pak volá někam vpravo “Vendulko, pojď sem” a přitom mlaská, asi na ni, i když je to taky člověčice. Nejde, Vendulka nejde. A tak se copánkatá holčička prohání po parkovišti. Už. Tak jsme nastoupili a čekáme, kdy to začne. Sedím na čísle 32, vedle brácha. Už zhruba 10 minut jedem, jenže dopravní situace v Olomouci nic moc. Před námi fronta, ani se raději nekoukám. Couvnout není kam, za námi taky auta. Díváme se z okna a vidíme tu spoušť.
Pomalu se suneme po mostě přes řeku a široko daleko voda. Je vidět, že je již opadlá, ale stále tu je. Na silnici je uschlé bláto a všechen ten binec co z toho je. Kolem stojí plno aut a čoudí, to je z toho popojíždění. Píšu, brácha čte a oba sem tam zvedneme hlavy. Nic nám totiž při té rychlosti neuteče. Na domech jsou znatelné stopy vody, tedy hladina kam až se voda dostala. Tak jako v Ostravě i tady pochodují čumilové s kamerami, foťákami. Kolem houkají sanitky. Jedem v protisměru neboť druhá strana vozovky je pod vodou, v trávníku mezi pruhy je sice vykopán narychlo příkop, ale voda i tak sahá do téhle cesty a zas další křižovatka. Tentokrát už fakt jedem.
Stojíme někde před hranicí. Z Brna jsme vyjeli v 20. 00. Jak dlouho jsme tam stáli, nevím. Dlouho trvalo než se naložili kola. Nechce se mi věřit, že tolik kol se vlezlo do té krabice přilepené na zadku autobusu. Na parkovišti v Brně mi brácha představil členy brněnské výpravy. Cestou k rakouské hranici se koukám na nádherný západ slunce a oblohu, kde jsou všelijaké barvy modré a bílé. Nádhera, dokonce jeden človíček to fotil z otevřeného okýnka, musím přiznat, že v podroušeném stavu, rum je rum. Skoro při tom ztratil foťák a manželka pěkně hubovala, prostě cyklisti jsou bláznivci.
Po přejezdu hranic bylo celkem zataženo, z nádherného západu slunce do mraků zbyla jen ty mračna, hrozící, že co nevidět spustí. Koukala jsem se z okna. Co zbývá, když brácha spí a světla málo je na čtení. Za Vídní asi všichni netrpělivě čekali na zastávku, neboť žádná od výjezdu ještě nebyla a naše lidské potřeby prosily a prosily. Přání se vyplnilo. Autobus odbočil k pumpě, ale záhy zase zpět na hlavní tah, protože parkoviště bylo plné. Cestující Jihoalpského expresu museli čekat na další zastávku. Po delším trandění si po dálnici jsme konečně zastavili.
Vyvětrali jsme se, doplnili energetické zásoby a najedeni, napojeni se chystali ke spánku. Kamil si dole roztáhl karimatku a mi zbyla dvě sedadla. A teď už dobrou, řekli jsme si. Spát se ale nedá, je tu pěkná klemra, ó, jak závidím těm rozumným lidem, co si vzali spacák nahoru do autobusu. Mám sice mikinu, šustku, ale k tomu jen kraťasy. Zima je tu také proto, že sedím u dveří. Ne přímo, ale o sedadlo v předu, takže tu pěkně fouká. Vydatně pršelo a to se taky projevilo na teplotě v autobusu. Zima, vlhko, přes okna nejde vidět, protože jsou zamlžená, aspoň se dá na ně psát. Zastávka. Teď pro změnu obloha září hvězdami. Světélkuje a mrká na nás bílými světýlky. Štěstí, že to jde vidět z autobusu. Ležím, pozoruji oblohu a drncání autobusu mě uspává.