Vstávali jsme těsně po šesté. Vstali jsme a udělali snídani, rýži s masem, cibulí a co si tam kdo co dá. Rychle jsme zpakovali věci do rokliny a kolem 7. 30 vyrazili nahoru k chatě Graffer, kde jsme nabrali vodu nejen do flašek, ale i do těla. A pak dál na Grosté. Výš a výš. Objevoval se sníh, přes který jsme museli jít. Kolem bylo plno vody, to bude tím sluníčkem a taky tou noční bouřkou. Stoupali jsme po trase 305. Zpočátku jsem se držela holek, protože jsme si povídaly, ale ony se strašně couraj, tak jsem šla tak, jak mi to sedí.
Pořád jsme se vysvlíkali a oblíkali. Když svítí sluníčko, je vedro a člověk se neuvěřitelně potí, ale jak se na chvíli schová, tak mrzne. Ráno na Grafferu jsem se dívala na teploměr a bylo necelých 11° C a barometr oproti včerejšku klesl. Asi bude pršet, říkala jsem si a nebyla jsem daleko od pravdy. Při výstupu se nám otevíral výhled na panorama zdejších hor a taky na několik bílých mraků. Byly v údolí, které skrývaly a vlastně se začínaly pomalu zvedat.
Konečně se před námi objevila tabule s označením začátku ferraty a my se vhodně nastrojili. Cesta vedla po lavici, jejíž šířka se často měnila. Jednou byla široká, jednou úzká a ocelová lana byla tam, kde bych to vůbec nečekala. Často jsme se zastavovali a nechali oči, ať se dívají. Kolem poledne jsme dorazili na místo, odkud se už scházelo dolů. To místo se nám líbilo, byla to taková terasa a pod ní hluboko nic, prázdno, zajímavý pocit sedět na okraji. Ten pocit prázdna zvětšovaly mraky vyvalující se dole a znatelně stoupající. Jedli jsme, odpočívali, opalovali se a mazali těmi správnými krémy. Pak nás mračna začaly krajně znepokojovat, protože byla všude kolem. Posbírali jsme si věci a vrhli se na sestup.
Po chvíli sestupu v kamenech jsme narazili na sníh. Svah byl docela strmý a holky šly raději pomalu a s hůlkami. Zbytek udělal ze svých bot lyže a z turisty se stal lyžař. Asi bych člověka, který by to jel na lyžích, označila jako šílence, ten by to naopak označil za senzaci. Na jednom zvlášť strmém úseku jsme shodili batohy a vraceli se nahoru do svahu, abychom jej ještě jednou sjeli. Mraky ztlumily naší rozdováděnost a my opět začali sestupovat. Já šla v kraťasech a jak jsem tak scházela pořád mi ten sníh padal na lýtka a tam nepříjemně studil, měla jsem sto chutí se rozběhnou a být už ze sněhu venku. Když už se zdálo, že sníh skončil, vysypali jsme sníh z bot a ždímali promočené ponožky.
Odsypával se sníh z batohů a gatí, to jak někteří padli na zadek a kousek po něm sjeli dolů. Důkladně jsme se očistili od sněhu a vyšli. Jaké však bylo naše překvapení, když sníh začal nanovo a tentokrát s viditelností nic, moc. Jednou jsem šlápla a noha se mi probořila nadoraz, chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám tou druhou zapřít a vytáhnout nahoru. Necítila jsem totiž pod tou propadnutou nohou nic. Hlavou mi běžely myšlenky, že se kamsi propadnu, pak jsem to zavrhla, opřela jsem se do toho a šla dál. Sníh se změnil v suť a my se kamarádili pro změnu s ní. Suťová stezka se pozvolna proměnila v obyčejnou zakamínkovanou a zatravněnou stezku, která nás dovedla k chatě Tuckett.
Poodpočívali jsme, pojedli, doplnili zásoby tekutin, nakoupili pohledy a hlavně čekali až přestane pršet. Dočkali jsme se a vyrazili na zpáteční cestu. Podle průvodce to měly být dvě hodiny, ale to možná z druhé strany. Z Tuckettu až po odbočku na Grosté je to nahoru a pak ke Grafferu zas dolů. Pustili jme se na cestu a naším společníkem byly mraky, které nás zahalovaly. Z výhledu, který by za sluníčka musel být fantastický, jsem neměli nic. Roztrousili jsme se a každý šel sám se sebou a se svými čachtavými botami. K tomu začalo pršet a my šli bez pláštěnek. Mysleli jsme si, že to přejde, ale nakonec naše lenost zvítězila nad představou být ještě více mokrý. Déšť nás poháněl k rychlejšímu postupu.
Došli jsem na rozcestník a rozdělili se. Jedna skupina šla na Grosté a druhá dolů v mracích na chatu Graffer. Tam jsme čekali na ostatní. Na chvíli přestalo pršet a my se radovali, že se mraky rozutečou. Říkali jsme si co ty naše věci tam v té roklince. Leží na nich sice dvě tropika, ale ta roklina je jako bazén, jen ten špunt tam dole chybí. Do našich úvah oslnivě a hlasitě vstoupila bouřka a mnozí se už viděli v mokrých spacáčcích. V dešti dorazili ti trhači v celkem dobré náladě.
Říkali, ať se nebojíme, že to vydrží (ty věci). Postávali jsme a dohadovali se co dál. Co by, vešli jsme do chaty a dali si teplý čaj a kávu. Dostali jsme hrnek čaje s cukrem a kouskem citrónu. Ti co si objednali kávu dostali minihrníček a k tomu polovičku v tom, ale bylo to prý dobrý. Když hrnky byly prázdné a citróny snědené, vyšli jsme ven. Pod stříškou jsme čekali zda se mraky už konečně netrhnou. Začaly. V 17. 45 jsme vyrazili k našemu sbalenému táboru, kde jsme ho zase rozbalili.
Věci byly trochu namoklé, ale dalo se. Jen jsme se trápili tím, že nebude kde sušit boty, protože to zase vypadalo na déšť. K večeři jsme udělali sladkou kakaovou krupicovou kaši. V prvních chvílích to spíš vypadalo, že to bude kakao, ale nakonec to zhoustlo. Pak jsme zopakovali po-jídlový rituál, sladkosti a pití. K tomu jsme přidali teplý čaj s domácí slivovicí (na ešus jí bylo decentně použito), který jsme ve stoje a v kruhu vypili. Jenže pak začalo krápat víc a víc a my zalezli do stanu. Jen co jsme se s holkami usadily, hups brácha k nám do stanu, pak další a další.
Bylo nás 9 v jedné kruhové gemě. Hráli jsme osobnosti. Doprovodem nám byl déšť bušící do stanu, ve kterém bylo strašně. Devět lidí toho dost nadýchá a navíc jsme všichni byli boso. Přestože si naše nohy toho dne dopřávaly dlouhou lázeň, byl z toho děsný puch. Počasí se umoudřilo a my se vysoukali ven, ještě chvíli a udusili by jsme se. Bylo však docela pozdě a únava byla znát. Nasoukali jsme se do stanu a zalehli.