Výcvik a seskok

V sobotu začíná výcvik, hlavní částí byl nácvik parakotoulu. Skoro celé dopoledne s sebou mlátíme o zem. Zatím nefouká, tak se každý učí kotoul na stranu, kterou si sám vybral. Ke konci foukat začíná, a tak musíme zkoušet i dozadu. Při přistání stejně bylo všechno jinak. Ještě jsme si vyzkoušeli postroje a několikráte odhodili padák a mohli projít poslední částí přípravy, závěrečným písemným testem a přezkoušením z parakotoulu. Prošli všichni.

Kolem jedenácté hodiny dopoledne odlétá skoku vstříc první skupina, je 18 hodin po příjezdu na letiště a začátku výcviku.

Vnitřek letadla.

A letíme. Otevřenými dveřmi anduly mohou někteří vyvolení sledovat vzdalující se zem, čím déle ji pozorují, tím je jejich obličej zelenější. Ostatní pomalu vyskakují a už jen zbývá si v duchu zopakovat naučenou posloupnost úkonů - hlavně vyskočit po nohách, a ne po hlavě, jako to udělal první z nás, počítat a zkontrolovat padák a letět a letět.

Nakonec došlo i na mne. Velké překvapení pro mne bylo, že když jsem se postavil na místo před dveře a díval se dolů a dostal pokyn ke skoku, tak jsem ani chvíli nezaváhal a poslušně svého instruktora poslechnul a skočil, ostatně, tak jako každý. Zřejmě jsem byli tak dobře připraveni, hlavně psychicky, a každý přesně věděl, co dělat a neměl žádné obavy.

Poslední úpravy výstroje před startem.

A skok. Na chvíli si nic nepamatuji. Až náraz a já si uvědomuji, že se mi otevřel padák. V tom jsem si vzpomněl, že jsme měli odpočítat několik vteřin a pak padák zkontrolovat (jak jsem později zjistil, tak nepočítal nikdo). Byl bych zvědav, za jak dlouho bych bez počítání zjistil, že se mi padák třeba neotevřel. Naštěstí se otevřel, rychle kontroluji, zda je v pořádku a pak z plna hrdla řvu a řvu a řvu na celé okolí Zábřehu.