Nemám rád injekce. Ale občas, např. u pravidelné lékařské prohlídky, se odběru krve zúčastnit musím. A naposledy to vypadalo náramně, byl to zřejmě jeden z mých vrcholných výkonů. Což mne dovedlo k tomu, že se tím musím pochlubit, jelikož většina "normálních" lidí do styku s podobnými zážitky nepřijde.
Už když jsem k odběru šel, cítil jsem, že dneska to není ono, nejsem správně psychicky naladěn. Sestře jsem raději oznámil, že mi po odběrech bývá špatně, preventivně jsem si lehnul, sestra vzala krev a nějakou dobu jsem si poležel, normální stav, nic zvláštního. Jelikož ještě čekala řada dalších zájemců o odběr, nechtěl jsem zdržovat lenošením na jediném lůžku, navíc se mi zdálo, že jsem proti předpovědím překvapivě dobrý.
Sedl jsem si do čekárny, sestra vzala další, zavřela dveře a v tu chvíli přišel můj čas. Nejdříve jsem chtěl jít sestře říci, že TO na mne jde a přitom si zase lehnout, ale už jsem promluvit nestihnul, za pár vteřin jsem o sobě nevěděl.
Většinou bývá scénář podobný, na židli upadnu do bezvědomí a spadnu z ní na zem, bývá to prý pěkná šlupka. Dneska přišla změna. Údajně jsem se zcela zmítal v křečích, nemohl jsem otevřít ústa, sestra pravila, že tak pokřivené, zmítající se ruce v křečích ještě neviděla. Byla z toho pekelně vyděšená, ještě že ji přišel na pomoc doktor od vedle.
Podobně jsem cítil i bezvědomí, bylo tentokráte velmi nepříjemné, a nejhorší bylo, že když mne začínali křísit (ležel jsem v čekárně na zemi na zádech se zvednutými nohami), tak jsem začínal slyšet hlasy a už si uvědomoval, co se stalo, ale pořád se mi dlouhou dobu nedařilo ty lidi vidět, pořád jen bílá tma. Ale povedlo se.
Bez reptání jsem přešel zpátky do ordinace, musel jsem ležet, dostal minerálku a zákaz vstávání, dokud nepřijde doktorka. Oddech potřebovala taktéž sestra, zatím nebyla ve stavu brát krev dalším pacientům, tohle prý ještě nezažila. Jsem asi třída!
Tak jsem si dlouho poležel, pak poseděl v čekárně, dostal banán na občerstvení a relaxoval. Před cestou domů jsem musel slíbit, že po návratu domů ihned oznámím příchod, sestra totiž trvala na tom, že mne domů zaveze autem, ale takovou potupu jsem nemohl dovolit.
Pro jistotu, při cestě domů, jsem v ruce držel papírek se jménem a telefonním číslem mé paní doktorky, raději, co kdyby, protože tak blbě mi snad po injekci ještě nebylo. Přišel jsem domů a spal až do večera.