Blíží se ranní rozbřesk. Mezi mraky, které znova zakryly oblohu, prosvítá blankytná modř a po levé straně autobusu je vidět mohutný skalní masív. Zatím ve stínu, ale čím jsme dál, začíná slunce osvětlovat stěny a ty mají jasnou oranžovou barvu. Hranice s Itálii. A je to. Dalo by se říct, že příjezd byl s východem slunce. Většina autobusu je vzhůru a sleduje to barevné divadlo na levé straně. První zastávka v Itálii. Dva osamocení člobrdové vystupují. Na té zastávce jsem nestihla nic napsat. Než jsem vystoupila ze strnulosti a vytáhla deník, oba člobrdové měli vyhozené batohy z autobusu a ten se rozjel. Mraky se poztrácely a na modré obloze zbylo pár mráčků. Tak přece bude hezky. Zastávka. Tentokrát vystupují cyklisti. Je jich plno. Vykládání jejich zavazadel trvá taky jen chvilku, ačkoliv naložení trvalo dost dlouhou dobu. Jedem. Ten věčný koloběh. Kolem je to prostě krásný a to jsem jenom v autobuse a dívám se ven.
Zastávka, už třetí, tentokrát se odpočívá a dýchá ranní vzduch. Teď si vysvleču mikinu a hurá ven na vzduch. Sice je tam kosa, soudě podle vystoupivších, ale je to první rande s horským italským vzduchem. K cestě sem nahoru do Madonny. Nádherná, fantazie, pohádka. Jeli jsme stále výš a výš, nechtělo se mi věřit, že tak vysoko jsou tak udržované cesty, tunely, mosty. V některých těch tunelech prosakovala voda a na stěně byly vidět usazené minerály. Vypadalo to jako namalované, často to mělo i konkrétní tvar. Z tunelu byly průhledy, přes jakási obrovská kamenná okna do údolí. Bylo tam jezero s ostrovem uprostřed. Čím výš jsme jeli, tím se přítok jezera zmenšoval, až z toho byl horský potok. Pak přišly vodopády a nad tím majestátní pohoří Brenta. Dorazili jsme do Madonny di Campiglio, vystoupili. Definitivně. Není cesty zpět.
Rozdělili jsme si jídlo, které bylo nakoupeno pro všechny. Ve 12. 00 jsme vyrazili. Na obloze sem tam mraky, příjemné počasí, spíš chladno, ale to se v prvních metrech stoupání hodilo. Tak stoupáme. Kam oko dohlédne jsou roztroušené balvany a kvítí září barvami. Žlutá, oranžová, červená, fialová, modrá. Jen ulehnout a přivonět si, ale to nejde, je třeba jít dál. Kdesi nahoře mezi balvany, v zelené nizoučké trávě a barvami jaké si lze u kvítí domyslet, jsme pojedli a odpočinuli si a pak se zase vydali na cestu. Zdvihá se stále vzhůru, ale my zase odpočíváme. Dnes nás už nečeká dlouhá cesta. Chceme zůstat na zítřek čerství. Vystoupli jsme opět o kousek výš a své batohy jsme shodili na zem. Je tu pěkná sluneční výheň.
Cestou jsme procházeli přes stádo krav, které se rozvalovaly na stezce nebo postávaly na okolních svazích. Na krku měly zvonce, které dělaly pěkný randál. To tady už zvonící krávy nejsou a je tu klid. Jen vítr fouká a hučí. Jsme potichu. Buď je to proto, že odpočíváme nebo nám ústa sklaply nad tím výhledem. Po dlouhé době vidím a hlavně cítím mateřídoušku, které je všude kolem plno. Chytli jsme asi ten správný čas, protože tu všechno kvete. Z devíti lidí jsme tu jenom čtyři. Holky šly na chatu se zeptat, co a jak, a kluci na obhlídku okolí. Hledají místo, kde by se dalo nepozorovaně spát, přece jenom je Brenta chráněný park a my jenom návštěvníci. Další človíček odešel do kraje a ti dva co zůstali spí. Ani se nedivím, v té zimě co byla v autobuse, asi nespal nikdo, teda jen ti chytrolíni, co měli spacáky.
Jako bych zimu přivolala, opět tu jsou mraky, spousty mraků. Holky se už vrátily, i s vodou. Vypráví situaci. Nahoře se ptali, kde můžeme přespat, prý kdekoliv, ale stany rozbalit až za šera a ráno zase brzy zbourat. Kluci se taky vrátili a přinesli zprávy o okolí. Už je 16. 30 pryč. V posledních minutách nějak slyším ptáky a jejich zvuky přibývají, přemýšlím, proč až teď, že bych je dřív neslyšela? Abych pravdu řekla, už se těším na zítřejší den a netrpělivě čekám co přinese. Jak se tak dívám na ten masív kolem, přímo to láká. Nade mnou to vypadá jako v Americe v Grand Kaňonu. Vystupňovaný komín nebo věž a kolem pod tím kužel suti. Vpravo kdesi v dáli, je vidět zasněžené vrcholky, jako v zimě. Nalevo jsou taky zasněžené vrcholky, ale to je pro změnu blízko, pořádně blízko. Ještě dlouho jsme hledali vhodné místo. Je to tu samá roklina a chtěli jsme najít takovou, odkud by nás nebylo vidět. Utábořili jsme se v jednom tom údolíčku. Po chvíli postávání jsme vyšli na vrchol té rokle a dívali se. Všichni tam stáli a koukali na tu nádheru.
Náš hlad usměrnil naše další konání. Rozbili jsme stany, domluvili, kdo a s kým a hurá do vaření. Tak náruživé to zas nebylo, ale hlad byl. Vařila se bramborová kaše s masem. Postup. Postaví se bomba, vařič, ešus, do něj se rozdrobí maso z konzervy, zalije se to vodou, přiklopí víčkem, čeká se, čeká, až to zavaří a když se tak stane, přisype se instantní bramborová kaše, vše se zamíchá a může se jíst. Dlouho jsme jedli a debatovali. Pak už jen tak seděli na karimatkách a povídali. Ponenáhlu začalo drobounce pršet. S holkami jsme sebraly flašky a šly pro vodu. Cestou jsme okoukly malé jeskyně, okolí a oklikou se dostaly na chatu Graffer. Tam jsme vyčistili své zuby od bramborové kaše a cestou zpět viděly západ slunce a na druhé straně krásně osvětlené stěny. Když jsme došly do tábora, kde se to pomalu chystalo ke spánku, chtěla jsem ještě psát, ale bylo málo světla. Tak jsme si s holkami povykládaly pohádku o šípkové růžence a šípkově tvrdě usnuly.