Ráno jsme byli docela brzo vzhůru. Kolem půl sedmé se udělala rýže s masem a my posnídali. Krásné ráno rám zvěstovalo slunečný, bezmračný den. Nabalili jsme si věci a vyrazili.V táboře zůstal Ondra se svým nakopnutým palcem.Zajíc toho využil a půjčil si Ondrovy boty, ty jeho bohužel nespravily ani ty vyprošené hřebíčky. U chaty Brentei, jako u jiných, jsme nabrali vodu do svých plastových zásobáren.Jen tam,protože do těch našich živých to moc nešlo,protože voda byla ledová.Ještě než jsme vyšli koukla jsem na teploměr,bylo 8° C.Vyrazili jsme.Stezka vedla, jak jinak, vzhůru po kamení. Směřovali jsme k Alimontě, kousek pod ní na rozcestí jsme však zahli doleva.
Kámen se proměnil v led a my šli opatrněji. Nad námi byla nádherná modrá obloha bez náznaku nějakých mraků, ale slunce zakrývala skála před námi. Sníh se přes noc na povrchu změnil v tuhou,ledovou,klouzající skořápku. Pak někdo ve předu zastavil a ostatní museli také, jestliže nechtěli šlapat po té skořápce jinde, než ve stopách, které tu už byly před námi. Stáli jsme a pozorovali pohybující se barevné tečky před námi,právě na té stěně,která bránila slunci polechtat naše tváře. Každý stál a představoval si jaké to bude tam nahoře, někdo s obavou, někdo s nadšením.
Rozhodli jsme se připravit se na ferratu už teď. Vhodně oděni a vybaveni jsme začali stoupat po ledové stráni k úpatí stěny. Pod ní jsme chvíli a stáli a zblízka okukovali jak to vypadá, nejen nahoře nad námi, ale i dole v údolí. Počasí jak na objednání, nic však proti sluníčku, ale já jsem včera zlomila brýle (nespravitelně) a dnešek je ve znamení slunce a sněhu. Schovali jsme tedy hůlky a pak šli na to.Začátek byly kolmé, sem tam převislé žebříky. Místy byly přestupy a všelijaké záludnosti, ale tak to má být.
První šel Kamil, pak já, holky a zbytek mužské části výpravy. Pak mě Kamil postrčil dopředu a já šla. Byla jsem dost zabraná do cesty a zároveň koukání se kolem, že jsem jim o kus utekla. Coby, stála jsem a dívala se tak jako jindy s otevřenou myslí pro všechny ty obrovské a majestátní obrazy, co jsou všude kolem. Trvalo to docela dlouhou chvíli, než jsme se slezli a zase pokrčovali dál.
Šla jsem raději první, protože bych se musela plahočit jako oni. Vystoupala jsem až na rozcestí, bylo na takové malé terase,na kterou jsem ze spodu vylezla po žebříku. Jedna cesta vedla dál po žebříku nahoru na Brentu, druhá podél stěny po uzoučké polici, spíše tam byly jen sem tam nějaké stupy, k sněhové převěji a pak kamsi vzhůru. Když jsme se shromáždili na té terase, radili jsme se kam dál a rozhodli jsme se pro cestu přes převěj.
S Kamilem jsme šli první a nechali jsme se na té převěji vyfotit. Pak jsme tam stáli všichni,kromě Martina, který nás fotil z té terasy. Vystoupali jsme o kousek výš a dál šli po sněhové zmrzlé pláni. Začínalo nám již být poměrně horko, protože jsme měli na sobě dost oblečení, 8° je 8° C. Se zaťatými zuby (jak kteří) jsme přešli sněhové pole a opět se dostali na lana. Docela se hodila šířka lavice, po které jsme šli stále dopředu se měnila často a neočekávaně. Byli jsme docela vysoko.