Ráno jsem se vzbudila a i přes ten stan mi bylo jasné, že svítí sluníčko. Vytáhla jsem ven karimatku, rozložila na slunci sebe i své mokré boty, jež kupodivu během rána uschly. Na snídani byla bramborová kaše s masem, pití a sladkosti. Jídlo jsme měli společné, sladkosti každý své. Jenže si člověk jednou dvakrát zobne a pošle to dál, pak už to však nedostane zpátky. Pořád je to lepší to posílat dál, než si to nechat pro sebe a hamounit. Hamouní jen nekamarádi a držgrešle.
Při odpočinku po snídani nás vyrušil vrtulník a my se rychle pakovali. Vystoupali jsme nahoru po již známé cestě k chatě Graffer. Jako vždy jsme dozásobili těla i flašky tekutinami. Přesun na Tuckett nám trval 2 hodiny, tak je to i v průvodci. Šla jasem sama, protože skupinka přede mnou mi utekla a skupina za mnou odpočívala. Výhled, který nám byl včera díky mrakům skryt, se dnes ukázal v celé svá majestátnosti. Na Tuckettu jsem dlouho odpočívali. Ani ne proto, že by jsme byli unaveni, ale měli jsme čas. Tenhle den byl ve znamení přesunu.
Po dostatečném vyslunění a odpočinku jsme se začali trousit po jednom či dvojičkách dolů do údolí a pak co jiného než zase nahoru. Stálou útěchou byl výhled, tak tělo zapomínalo, že nese batoh, že slunce pálí a pálí. Ale pak asi sluníčko uvidělo všechny ty lidi co šlapou nahoru a nechalo se zakrýt mrakem. To se to pak šlo líp. Opět ve slunci jsem došla k chatě Brentei. Když jsme se všichni sešli a chvíli spočinuli, přesunuli jsme se kousek za chatu na trpěné tábořiště. Vybrali jsme místo trochu odlehlejší, aby naše expedice měla soukromí. Chvíli jsme se handrkovali o místo pro stany, každý chtěl to nejlepší, nejrovnější.
Když už jsme se dohodli na místech a vystavěli jsme své paláce, málem jsme se zase pohádali co bude na večeři. Nakonec po dlouhé tahanici jsme se rozhodli pro nudle s kečupem. Nalili jsme tady vodu do ešusu, posolili a když to zavařilo přidali jsme nudle. Míchali jsme, vařili, až z toho byla kaše (skoro). Scedili jsme to, on to dost dobře nešlo, kaše se špatně cedí, a do ešusu jsme přidali kečup. Troch jemného, trochu pikantního, cibuli, sýr, salám a jedlo se. Sice se to trochu všechno lepilo, ale aspoň to zapatlalo žaludek.
Po jídle ještě někteří chtěli udělat polívku, ale zamítli jsme to, že pak nebude co jíst. Leželi jsme pak na karimatkách a nabírali teplo ze sluníčka a energii a sílu z toho všeho kolem. Kluky to lenošení přestali bavit, naplnili obal od karimatky, udělali z něho míč a začali hrát fotbal. Kolem ze tří stran strmé skalní stěny, sníh, led, v údolí převalující se mračna, v dálce třpytivé sněhové vrcholky a oni tam na zelené louce s nízkou trávou a kameny boso a jen v trenkách hráli fotbal. Hráli nadšeně, ale pro Ondru to nadšeně neskončilo. Chtěl kopnout do míče, ale trefil kámen o velikosti dlažební kostky, který vyletěl dost vysoko a dolétl taky o kus dál.
Evča mu udělala první pomoc, tvářil se že nic, ale já jsem viděla, že má na krajíčku. Možná proto, že to muselo fest bolet, ale myslím, že spíš proto, že cítil, že s námi další den už nepůjde. Obal, který se stal na chvíli balónem byl vyprázdněn a my se opět rozvalovali na karimatkách. Zajíc si spravoval svoje boty. Odlepila se mu podrážka a tak snažil přibít ji hřebíčky, které dostal na chatě. Sem tam se mu nějaký schoval v trávě a pak se do hledání zapojovala většina.
Začalo se stmívat a my se připravovali na spaníčko. Když jsem se šla umýt k chatě, počítala jsem stany, napočítal jsem 41 a to jem určitě neviděla všechno. Po návratu do tábora jsem se s úctou rozhlížela kolem. Nad táborem se tyčily skály se sněhem, nad tím už ztemnělá obloha s dorůstajícím jasně zářícím měsícem, na druhé straně za údolím nad vrcholky hor zlatavá zář od zapadlého slunce, v údolí od měsíce obarvené mraky do stříbrna a v nich světélkující město Madonna di Campiglio. Usínala jsem s úsměvem na tváři, protože jsem z toho výhledu načerpala energii a těšila se, jak tu sílu další den vrátím tam, odkud jsem si ji vzala.