Vstávali jsme kolem 6. 00. Vytrousili jsme se ze svých spacáčků a honem na snídani. Opět bramborová kaše. Pak jsme spakovali batohy, tři velké a jeden malý. Do nich jsme dali jídlo, úvazy, přílby, prostě věci, které se potřebují. Stany jsme zabalili a se zbylými věcmi uložili do takové miniroklinky a vše zakryli celtou. Kolem 8. 30 jsme vycházeli. Vystoupali jsme až na rozhraní sutě a kolmé stěny. Neustále jsme šli v plném slunci. Proto jsme se potili a potili. Výhled byl stále nádherný, ale ještě nedokážu koukat kolem sebe a zároveň se soustředit na cestu. Než jsme došli na kótu 2686, dvakrát jsme přecházeli přes velké suťové kužely. Byla to cestička na jednu nohu, nedalo se vědět, jestli se to nesesype dolů.
Znatelné byly čerstvé sesuvy, místy byl i sníh. Pěkně mokrý, ale zároveň ostrý, takže pád by byl nepříjemný. V sedle ve výšce 2686 jsme odpočívali a obědvali, protože bylo kolem 11. 30. Oběd byl skromný, krajíc chleba, kousek sýra nebo salámu plus nějaké ovoce nebo zelenina, tekutiny, sladkosti a zase tekutiny. Pak přišel sestup dolů po strmé suti. Když se zapřely nohy do země, tak se jelo jako na lyžích. Problém nastal, když pod nohy přišel větší šutr. Tím sestupem jsme se zahřáli neboť nahoře byla zima, vlastně ta nás vyhnalo na další cestu. Při sestupu jsme skoro utíkali, dole v údolíčku jsme pak pokračovali po trase 306. Nebylo to nijak náročné, ale pořád nahoru a dolů po minikopečkách.
Tím jsme došli na chatu Grosté. Počkali jsme na ostatní zpozdilce, čekání jsem zkrátili tím, že jsme zašli až k chatě, tam na terasu a odtud nás čekal krásný, modrý sem tam mráčkový výhled. Po odpočinku a dolití tekutin jsme se dívali na mapu, protože nám bylo divné, že jsme nenarazili na ferratu a pak jsme zjistili, že na kótě 2686 jsme zahli doprava, místo toho, abychom šli dál rovně. Tak jsme o kousek minuli ferratu. Proto jsme se nad chatou Grosté rozhodli jít aspoň jednu krátkou.
Cesta od počátku stoupala strmě vzhůru. Dostali jsme se na hřeben tak 1 až 1, 5 metrů široký a měli výhled na dvě strany. Bylo to zas nádherné, jako na sedlové střeše, kde člověk vidí všechno. Tu se před námi objevil žebřík a lana. Vybalili jsme z batohů sedáky, smyčky, přílby, karabiny, navlékli to všechno na sebe a šli na to. Nebylo to náročné, spíš pro procvičení, protože mnozí z nás nejsou horolezci nebo tak něco. Po úseku ocelových lan, jsem šli stále po hřebeni a pak sestoupili na kótu 2522 , napojili se na trasu 336, po které jsme došli k chatě Graffer. Tam jsme opět načerpali vodu a hned vypili a znovu nabrali.
Většina nakoupila pohledy a venku na dřevěných lavicích a stolech jsme ty pohledy napsali. Chvíli jsme ještě vysedávali a pak sestoupili dolů, do našeho tábora. Vytáhli jsme věci z naší minirokliny a rozbili stany. Chvíli jsme se taky dohadovali co bude na večeři a nakonec jsme se dohodli na nudlích s kečupem. Měli jsme 4 ešusy na 9 lidí. Kluci jsou po dvojičkách a my tři holky spolu. Snědly jsme svůj díl a chodily zobat k ostatním.
Když tedy všichni dozobali, udělali jsme pití, vyčerpali zásoby vody no a tím jsme byly my holky nuceny jít pro vodu nahoru k chatě Graffer. Vzaly jsme si věci na umytí a šly. Do tábora jsme přišly skoro 21. 30 a tak nezbyl čas na psaní, spíš světlo. Tentokrát jsme si pověděli pohádku o červené Karkulce a usnuly. V noci nás probudilo hromobití. Bouřka. Ikdyž jsem měla zavřené oči, viděla jsem záblesky blesku. A hrom se ozýval blízko, blizoučko. Chvíli jsem poslouchala, ale spánek to vyhrál.