Sníh u Siněvirského jezera

Vedle cesty vidíme u nás věc nevídanou, dvě kraví kostry, jen tak si tu leží, rozházené po okolí. Že by medvědi? Jen z hecu stopujeme, pán nám říká, jedu jen  kousek, odkud jste?, z Čech, ihned se mění, nasedejte, a jedem. Netušíme, že má v plánu nás zavést až k jezeru. Při průjezdů vesnicí vidíme vedle cesty ležet tuhého člověka, řidič pouze eto vodka, že tady pijí hodně té své samohonky, kolem dalšího tuhoše klasické eto vodka, přitom je druhá hodina odpoledne.

Siněvisrké jezero.

Lada vydrží všechno, je to výborné terénní auto, dokázal projet vše, na cestě hromady starého sněhu a ledu, chvílemi bylo auto pěkně zešikma, když přijel na křižovatku, odkud byla cesta již celá pod sněhem, zklamaně musel zastavit a omluvil se nám, že dále opravdu ne, zajel si s námi tak 15 km. Vytahujeme tajné zásoby a věnujeme dva plechovkové Radegasty, pán má očividně radost. Jsme tady dost brzo, je tak týden po zimě. Aspoň tu není moc turistů, ale jsou tu na ně připraveni, hotýlky, informační cedule, značky. Jdeme k jezeru. Byli jsme sice upozorněni, že je moc sněhu, ale tak moc jsme ho nečekali. Jezero je celé zamrzlé a kol něj hromady sněhu. Musíme zavrhnout myšlenku na přechod zdejšího hřebene při přesunu na poloninu.

Dřevěná socha u jezera.

Jsme u největšího přírodního jezera Podkarpatské Rusi - Sinevirského jezera. Naštěstí pro nás je obloženo spoustou přístřešků a snažíme se vybrat si ten nej a přitom nacházíme monumentální dřevěnou sochu. Vybíráme si domeček, fotíme se u sochy a jdeme spát, poslední noc jsme se moc nevyspali, a tady je takový klid.