Ráno zanecháváme naše kyje na místě a loučíme se s horami. Kráčíme po silnici, naším cílem je Volovec, přecházíme vesničkou před ním, tušíme, že by tu měla vést železnice, ale není vidět. Ale Ukrajinci umí využít všeho, v okolí ropovodu byly mostky přes potoky z půlek rour ropovodu a tady zase mají mostky z kolejnic. Aspoň víme, že jsme dobře. A jsme tady, Volovec, na hlavní ulici se pasou koně, na jedné budově obrovská malba, on a ona v lidovém kroji, on v ruce motorovou pilu, pod nohama jim běhají ovečky, za nimi kopce a startující raketa, vpravo vysoké napětí a těžké stroje stahující dřevo.
Snažíme se sehnat ukrajinské pivo, ale všude je jen Radegast a Zlatý bažant. Ale našli jsme. Před nádražím vaříme z posledních zbytků oběd a čekáme na vlak. Potkáváme dva Pražáky, jedou do Užhorodu, tedy mají stejnou cestu, jen o něco delší, ale jízdenku mají až tam, zato my prý máme přestupovat. Blíží se Mukačevo, nad nímž se tyčí velký hrad, který koupili Němci a dělají z něj hotel. Ptáme se průvodčí, kam ten vlak dále jede a ona neví, že se uvidí až na nádraží, vystupujeme, jdu koupit jízdenky a kluci od nastupujících zjistí, že jedeme dále. Tak jo.
Po nějaké době jsme zase v Čopu. Teď to teprve začíná. Rozjaření z vidiny blízké domoviny se chceme nechat vyfotit u obrovské sochy Lenina před nádražím, ale všichni odmítají, až se nechají ukecat dvě malé holky. Už nevidíme žádné překážky a myslíme si, že jsme skoro doma. Ale byrokracie tady má velkou moc. Mezinárodní rychlík z Rumunska do Polska odjíždí v 20.45 a pokladnu otevřou v 20.00 a potom, říká nám paní z pokladny, celní prověrka. V řadě nejsme první a trochu to vypadá, že bychom mohli čekat až do rána na další vlak.
Ukrajinská mezinárodní jízdenka není jen tak něco, něž paní krasopisně vyplní čtyřikrát pro každého tři papíry, mezitím stihne v poklidu vyřídit pár telefonů a my jen můžeme sledovat čas. Naproti v hale se vzteká tlupa Pražáků s koly, nákladní vagóny jezdí jen z Čech do Moskvy, zpátky ne, nechápou, co tam s nimi dělají. Budou asi muset průvodčí podplatit dolary. Je něco po půl, celní prověrka. Nejdříve jde Pinky, ptají se na drogy, kde jsme byli, chvíli to vypadá, že mu rozbalí vyfocený film, asi to nebude sranda. Pavlovi zase vytáhne z ruky Reflex a knížku od Ginsberga, listuje, dělá důležitého. U nás ho to už nebaví, pouze ho zajímá prázdná flaška na vodu. A jde se k dalšímu úředníkovi, už jen razítko a můžeme nasednout. Jsme otrávení a už chceme být pryč.
Konečně Čierna nad Tisou, zase u palmy, za zbytky slovenských a českých korun kupujeme jízdenku až domů. A už nás čekají jen vlaky a vlaky. Zatím jedeme třetím vlakem, pak přestup v Košicích, Žilině, Českém Těšíně, Ostravě-Vítkovicích. Něco před sedmou hodinou ráno jsme doma, vyjeli jsme v 15.00 a zvládli pěkně na sebe navázat šest vlaků, přes tři státy. Doma se osprchuji a jdu do práce. A to je konec cesty po Podkarpatské Rusi.