Kovbojka - směr polonina

Ráno procházíme místy, která jsme jen zahlédli z auta. Těžký kontrast s naší domovinou. Měli jsem chalupu v horách nad Rakovou u Čadce, ale to bylo proti téhle  vesnici město. Tady zřejmě vůbec nevědí o okolním světě. Zase nemají naše civilizační starosti. Většinou vidíme na poli pracovat ženy, chlapy jsme viděli pouze stavět barák, vše je ze dřeva, sekyrou otesávají kmeny na trámky, vše se dělá ručně.

Pinky a most.

O kus dál je zase vidět normální dům, skoro postavený, ale nedokončený, zřejmě došly peníze, a takových je tady plno. Před průchodem vesnicí se vždy shlukneme dohromady, jsme pro ně určitě několik měsíčních platů (pokud vůbec někde pracují), radši na to nemyslet. Říkáme tomu kovbojka, klasická scéna, prašná nebo bahnitá hlavní ulice (jiné tady nejsou), místní stojí na krajích (těch tu je také hodně) a odvážní pistolníci kráčejí středem (chybí nám ty pistole a také odvaha).

Mižgirija.

Opět chytáme stopa, náklaďák, řidič si s námi potřepe rukou, Mižgirija?, da, nasedneme na pytle brambor, zapadne závora a jedeme, jsme v jeho rukou. A jsme zase na chvíli ve městě. Mižgirija. Procházíme se tržištěm zkontrolovat ceny, dá se tady koupit vše co u nás, Rama, české čokolády, Radegast, cokoliv. Ceny v přepočtu stejné s našimi. Kde na to berou peníze? Zřejmě hodně rodin má své vyslance na pracích v Čechách. Vedle nás je slušné obrovské autobusové nádraží, ale po výjezdu z něj se autobus dostává na hliněnou cestu, teď prašnou, jindy asi zapadne do bahna. Vyrážíme k hlavnímu cíli, k polonině Boržava. Směr hory a pryč z města.