Konečně na polonině Boržava

V další vesnici, po konstatování, zase další kovbojka, se ozve čeština, místní se ptají, kam jdeme, že tam jsou jenom hory a nic víc. A to právě chceme. Teď přijde zkouška našich orientačních schopností. Máme mapu 1:200000, tedy nic moc, ale je tu ropovod (plynovod?), který nás snad k polonině dovede. I když je to už dávno, co ho kopali, ještě pořád je vidět, kudma vede, zvláště tam, kde křižuje potoky, tam vylézá ven na povrch. Myslel jsem, že ropovod bude obrovská roura a ne jen taková trubka. Stojíme na ropovodu, fotíme se a pod nohama cítíme, jak něco uvnitř pluje, třeba bude za chvíli u nás.

Pořád stoupáme, už jsme konečně v horách, nacházíme pěkné místo pro stany, po večeři ohníček, nebe je plné hvězd, idylka. Ráno dále stoupáme, už jsme skoro na hřebeni a sněhu přibývá. Na jednom kopci si zahraji na Jeníčka, lezu na strom, nemáme tušení, kam jít dále, ale je to dobré, přes stromy vidím, že hřeben poloniny je na dosah. Jen stačí přejít jeden zasněžený svah. Je třeba opatrně našlapovat a pomaličku přenést váhu, a pak buch, jsme po pás ve sněhu, nějak se dostat ven a nanovo.

Možná jsem si měl místo kraťasů vzít návleky, ale kdo to mohl tušit. Jsme roztroušeni po lese, ale není třeba se po ostatních rozhlížet,  nadávky jsou slyšet dost dobře. Goretexy nevydržely, byly na tom stejně jako obyčejné kožené pracovní boty nebo kanady. Všichni jsme mohli vylívat vodu. Ale zato za chvíli ve větru uschly. Kožené boty ne.

Tak jsme tady, polonina Boržava. Nádherný travnatý hřeben typu Malá Fatra, ovšem s tím rozdílem, že se tady dá všude přespat a je tu klid. Zvlášť teď, po zimě, budeme tu úplně sami. Všude dokola sníh, pouze hřeben je čistý. Lidi tady jezdí hlavně v létě, musí tu být pěkně, zeleno, pasou se tady ovce, ale zase bude větší provoz. Čím jdeme více na západ, tím více fouká, a to je počasí, jaké mám moc rád. Každý s sebou už od ropovodu táhneme pořádný kyj proti potulným psům, ale chtěl bych vidět toho psa, co by se tady proháněl v takovém počasí. Ale kyje neseme pořád.

A jsme pro nás v nejvyšším bodě naší cesty, 1516 m n.m. Na hlavní vrchol Stij, 1681 m n.m., nepůjdeme, vypadá to dost divoce a celý hřeben k němu je pod sněhem, snad příště. Poprvé na polonině potkáváme člověka, Rus na skialpech, šel se na večer trochu projet, je poznat, že to není Ukrajinec, těm jsme rozuměli v pohodě, po jeho odjezdu se dohadujeme, co vlastně říkal a každý má svoji verzi.

Mladí začínají stávkovat, chceme s Jirkou spát na hřebeni nebo aspoň blízko něj, ale ti už zítra nechtějí slyšet o žádném sněhu. Vždy přejdeme jedno sněhové pole, pak uvidí další a jdeme zase dále a tak furt dokola. Goretexy fakt nic nevydrží, už máme s Jirkou zase v botách bazén. Nakonec končíme až dole v lese u ohníčku, sušíme boty a každý na klacku opéká ponožky. A nad hlavami zase plno hvězd.