Chata Tuckett

Dnes máme první a poslední odpočinkový a přesouvací den. Ráno lenošíme, pomalu balíme, a k životu nás probere až vrtulník, letící nad námi k chatě. Bereme všechny věci a vydáváme se vstříc našemu novému táboru pod chatou Brentei. U Grosté naposledy nabíráme vodu a vyrážíme po Giro del Brenta směr chata Tuckett. Je to něco úplně jiného než včera. Je pěkný den, nelije a z cesty vidíme, jak krásně byl náš tábor ukryt před zraky nepovolaných lidí.

U Tucketta si dáváme oběd, kus chleba a něco k němu, každý ze svých zásob, společně se vaří pouze ráno a večer, pozorujeme nákladní lanovku a okolní turistky. Kluci loni vymysleli jednu teorii. Když se Italka narodí, tak se na ni rodiče podívají a podle toho, jak vypadá, ji buď pošlou k moři nebo do hor. No, a my jsme teď na horách. Je to opravdu lenošný den a navíc zase po dlouhé době máme na zádech plné batohy.

Jelikož chceme dodržet odpočinkový den, což se nám loni nepovedlo, po výstupu na Marmoladu ze severu jsme si ho naplánovali a nakonec jsme vylezli až k bivakové chatce pod jižní stěnou a z odpočinkového dne se stal den s rekordním výškovým převýšením, přes 3000 m, zavrhujeme pro přesun k Brentei použít Sentiero Sosat a jdeme po normální turistické značce.

Rifugio dei Brentei už vidíme z dálky, a také trpěné tábořiště na planině pod ní, vybíráme místo až úplně na konci a přitom jsme napočítali kolem čtyřiceti stanů, obyvatelé jsou odhadem čtyř národností, Slováci, Češi, Poláci a Němci, zřejmě východní. Kus za chatou teče ze skály pitná voda, záchody u chaty, a některé otrlé povahy si chodí do kuchyňky i vařit. Vedle chaty stojí kaplička a pamětními deskami zahynulým horalům, stejně jako u Rifugio Garbari ai XII Apostoli, stejně jako v cintoríne u Popradského plesa v Tatrách nebo v Českém ráji nebo na Rabštejně nebo jinde.

Dneska jsme toho moc na práci neměli, tak sušíme věci a vymýšlíme, co dělat. A napadlo to tuším mne, což není žádné plus. Obal karimatky jsme vyplnili oblečením a šli jsme hrát fotbal, pěkně naboso, mezi vším tím kamením, co je kolem. Jediný Ondra byl proti, ale chyběl do počtu, tak co mu zbývalo. Jak už to bývá, postupně jsme byli vtahováni do hry, dokonce i Ondra se nechal strhnou, když v tom míč spadnul do ne moc přehledné trávy a Ondra se napřáhl a místo obalu karimatky vyletěl pěkný balvan. A bylo po fotbale a po palci u nohy. Palec byl ošetřen, ale pořádně napuchnul a bylo jasné, že minimálně zítra půjdeme jen v osmi lidech. Situace zkušeně využil Zajíc. Jelikož se mu začaly rozpadat boty, půjčil si Ondrovy. Tomu zase úplně stačily moje sandály. A ty já můžu na ferratě klidně postrádat. Tak skončil odpočinkový den.

Rifugio G. Graffer (2261) - Passo del Grosté (2442) - Rifugio del Tuckett (2272) - (2048) - Rifugio dei Brentei (2182), převýšení 709 m