Sentiero Sosat

Poslední ráno v Dolomitech, ostatní se pomalu balí a my dva s Evou vyrážíme po turistické cestě na chatu Tucket pro batůžek, je to dobré, našel se, a zpět jdeme po ferratě.

Sentiero Sosat (lehká zajištěná cesta)
Průvodce: ... úzké, ale dobře zajištěné police ...

Nemáme s sebou žádné ferratové náčiní, jdeme jen tak polehku. Je to pěkná cesta, hodně traverzů a žebříků, jedna z těch pěknějších lehkých zajištěných cest. Cesta je opravdu plná všelijakých polic, po kterých se člověk celkem pohodlně prochází, sem tam nějaký kolmý žebříček. Po chvíli docházíme skupinu Italů, před několika dny byli zřejmě ve sportovním obchodě, vše nové, ale co je nejhorší, jistí se všude, ale opravdu všude.

Naštěstí nás po nějaké době pouští. Připadal jsem si tak nějak provinile, když jsem porovnal naše vybavení, měli lano, úvazky, přilby, speciální rukavice a my nic. I když Eva by úvazek na některých žebřících uvítala. Velmi vhodná a vcelku pěkná a velmi navštěvovaná cesta pro začínající ferrataře a jejich seznámení se s Brentou. Naposledy scházíme k chatě Brentei a jsme v poloprázdném táboře.

Ostatní jsou již skoro sbaleni a tak to doháníme a pomalu opouštíme hory. Prudké scházení s batohem je vždy horší, nežli cesta nahoru. Opouštíme krajinu kamení a sněhu, týden jsme neviděli nic jiného, to si uvědomuji, až když promluvil Zajíc - jé, ptáček, stromy, to jsem celý týden neviděl! A jsme dole, máme s Martinem trochu náskok, tak využíváme služeb malé ledové říčky, přece jen, týden je týden, a mytí u roury vytékající ze skály nebylo nic moc a trochu se v té ledovce rochníme.

A dále už to není moc zajímavé, normální civilizace. Před obchodem míjíme bandu cyklistů, dívají se po nás, jako by nás znali, ale až po zjištění, že to jsou Češi, je to jasné, naše češství je na nás pořádně vidět, aspoň pro Čechy (v kempu pod Ben Nevisem to bylo ještě jednodušší, odpoledne se vedle našeho stanu objevila Gemma, což nemohl být Nečech). A už zbývá jen autobus, makový závin a jedno mínus, nezbylo na nás pivo.

Celkem jsme absolvovali převýšení přibližně 10 600 výškových metrů, což je o hodně méně oproti loňským 16 000, tentokráte se spaním pouze na dvou místech, čímž odpadly přechody s batohy. Byla to třetí výprava potřetí do Dolomit s touhle skupinou lidí a zřejmě poslední. Každá část byla jiná, ať už Tofana a Sorapis, či Marmolada a Civetta, každá má svoje a do každé stojí se za to podívat. Vždy jsme použili služeb CK Jenda, k naší spokojenosti, protože co si člověk může více přát, nechat se tam dovést a mít klid a pak za týden přijít k odjezdu a dostat makový závin.

Zdravím všechny, kteří se pročetli a až sem, zvláště pak účastníky této a předchozích dvou výprav.

A Guglia stále čeká.

Rifugio dei Brentei (2182) - (2048) - Rifugio del Tuckett (2272) - Sentiero Sosat (2500) - Rifugio dei Brentei (2182) - Mga. Brenta Bassa (1265) - S. Antonio (1128) - Carisolo (808), převýšení 2278 m