Olivo Detassis

A začíná nejhezčí den celé výpravy, každému bych doporučil tuto kombinaci cest. Má ale jednu chybu. Ondra zůstává v táboře. Vstáváme dříve než jindy, ale je to jako každý den, ostatní nevylezou ven dříve, dokud neuslyší, že vařiče dovařily a snídaně je hotová. Zanecháváme tedy Ondru v táboře a vyrážíme nahoru, směrem k chatě A. Alimonta, před ní uhneme doleva a přes ledovec Vedretta dei Brentei vzhůru pod nástup na ferratu. Jelikož nemáme mačky, tak nás potěšilo, že je od včerejška trochu prošlápla stopa.

Sentiero Oliva Detassis (těžká zajištěná cesta)
Průvodce: ... patří k nejtěžším túrám, které můžeme na Brentě podniknout, ... místy exponované žebříky, ... hezká zajištěná cesta, ale jen pro ty, kteří rozhodně netrpí závratí.

Takováto cesta se těžko popisuje. Hned od začátku začínají skoro kolmé žebříky, v prostřední části je pak jeden trochu převislý, ten už mě donutil cvaknout karabinu a zajistit se, po žebřících se jde asi 100 výškových metrů a pak jste nahoře. Je ráno, začíná vycházet slunko a vše kolem ozařovat. Předchozí dny jsou zapomenuty a začíná se mi Brenta zamlouvat.

Čekám na ostatní, přece jen, když člověk nepoužívá karabiny, tak po těch žebřících vyběhne celkem rychle, a vychutnávám si okolí. Nejhorší na tom je, že moje setra, kterou mám tady na starosti, i přesto, že neleze a v takových horách je poprvé, tak pokud se nedívám, tak se nejistí. Argumentuje tím, že já taky ne. Tak se ji aspoň snažím mít na očích. Po zajímavém traverzu po malé lávce a přechodu úzkého sněhového hřebenu, tam se fotíme, někteří s velkým sebezapřením, moc se jim hřebínek nezdá, se napojujeme na další moc pěknou ferratu.

Via delle Bocchette Centrale (těžká zajištěná cesta)
Průvodce: ... místy velice exponovaná cesta, doporučený cepín a mačky, ... je zřejmě nejhezčí zajištěnou cestou ve skupině Brenta, bývá často přelidněná, ... byla vybudována v roce 1936

Řekl bych, že průvodce nelže, že opravdu tato cesta patří mezi nejhezčí na Brentě. Místy je hodně exponovaná, cepín ani mačky jsme nepotřebovali (ani jsme je neměli), v sněhových exponovaných traverzech byla vždy vyšlapaná stopa. A jelikož zřejmě ještě nebyla plná sezóna, ani těch lidí nebylo až tak moc. Rozhodně to nebyly fronty jako na Tofanu.

Z minulých Dolomit jsem byl zvyklý, že ferraty vedly po vrcholcích, tady je to jiné, celá tato ferrata je v podstatě jeden velký traverz, někdy i po docela úzkých lávkách. Je zvláštní, že někteří nemají problémy stoupat po žebřících vzhůru, ale tady, v traverzech po lávkách jsou v úzkých a postupují tak, že jsou skoro čelem ke skále a sunou se bokem. Cesta je celkem dlouhá, občas se jde po dřevěných můstcích a pořád je na co koukat. Hlavně, když se blížíte k věži jménem Guglia, neboli Campanile Basso. S lítostí pozoruji několik dvojek lezoucích nahoru, a jestli si z těchto Dolomit něco odnesu, tak to bude přání se sem vrátit a vylézt na tuto věž. Cesta pomalu končí, vzali jsme si málo vody a teď chybí.

Těsně před koncem, kdy už vidíme sedlo Bocca di Brentei, na nás čeká příjemné překvapení, ze skály teče voda, dáváme tedy pauzu na jídlo. Později stojíme v sedle Bocca dei Brentei a ještě se nám nechce zpátky, tak se jdeme podívat na chatu Tommaso Pedrotti, je tam u chaty kaplička. A jsme zase v sedle. Chystá se zlatý hřeb tohoto dne, závod ve sjezdu. Dáváme batohy holkám (odmítají lyžovat v botech), bereme jim hůlky a stojíme v řadě připraveni na start. A jedeme. Při jízdě míjíme skupinku turistů z posledních sil lezoucích nahoru a nevěřícně se dívajících. Dole jsme úplně mokří, ale spokojení, celý den vyšel na jedničku. Akorát ty holky by mohly být dole trochu dříve. V táboře už nás čeká Ondra a my nemáme sílu mu moc nadšeně líčit, o co všechno přišel. Snad si to s náma prožije zítra.

Rifugio dei Brentei (2182) - Sentiero Oliva Detassis - Bocca Bassa dei Massodi (2790) - Via delle Bocchette Centrale - Bocca di Brenta (2552) - Rifugio Tommaso Pedrotti (2491) - Bocca di Brenta (2552) - Rifugio dei Brentei (2182), převýšení 1338 m